ČAROVNÁ BYLINKA

Jedna panímáma žnula na poli jetel. Když brousila srp, viděla, že po její mezi běží kráva, a za ní spěchá známá žena. Ta se pojednou v běhu sehnula, utrhla na mezi nějakou bylinku a pádila zase dále za kravou. Panímámě to bylo hned divné, co že jen v takovém spěchu na mezi uviděla a utrhla? To ne-bude jen tak samo sebou! A hned ji to zamrzelo, vždyť tato ženská byla sousedům známá jako opravdová čarodějnice.

Obavy a starosti milé panímámy se potvrdily. Když chtěla večer svou krávu podojit, kráva jindy krotká a tichá nedala k sobě ani přistoupit, kopala, točila se po chlévě, a když ji násilím podrželi, nedala ani kapku mléka. Druhý den rovněž tak. I žrát přestala. Jistě je očarovaná! Co teď? – V blízkém sousedství žila velice moudrá stařena, ta uměla v mnohém poradit, k ní se panímáma uchýlila o radu. Stařena poradila, aby aspoň malý troch mléka od učarované krávy nadojila, aby pak to mléko na třínohém rendlíku pálila a při tom do něj šlehala trnitým šípkovým prutem, tím že čarodějnici důkladně vytrestá. Nebo také může vařící mléko vyšplouchnout na hnojiště, tím sice čarodějnici tolik nepotrestá, ale kouzlo zruší.

Panímáma, dobračka od kosti, nebažila po pomstě, nechtěla čarodějnici do krve rozšlehat, přála si jen, aby její kravička zase hodně dojila. Vařící mléko vylila na hnojiště, a kráva byla dnes zas pokojná
a dojila panímámě k radosti snad ještě více než dříve.

 

DÍVČÍ DŮL

Na západ od Chocně stával nad řekou na kopci pevný hrad. S protějším kopcem spojoval jej dlouhý padací most, pod nímž bylo hluboké údolí. Pánem tohoto hradu byl kdysi šlechetný a dobrý rytíř, jenž měl krásnou, ale pyšnou dceru.

Jedenkráte chystala se slečna se svou družinou na lov. Již seděla na koni, když přibelhal se k ní žebrák: „Milostivá slečno, poskytněte chudému starci kousek chleba“, prosil.

Necitelná dívka mu však odpověděla: „Jak se můžeš opovážit mě teď obtěžovat, kliď se mi z očí!“

„Blahoslavení milosrdní“ řekl stařec vážně. Ale slečna se tím více rozhněvala: „Dejte toho drzého žebráka psy vyštvati!“ poručila.

Stařec se rozhněval: „Ještě dnes potrestá ruka Páně tvoji pýchu! Střež se přejíti přes most!“ 

Nežli se lovci nadáli, byl ten tam.

Slečna se žebrákově hrozbě zasmála a posměšně řekla družině: „Uvidíme, jestli mluvil pravdu“. Pobídla koně a cvalem vjela na most. Sotva dojela doprostřed, most s rachotem se zřítil do hlubiny, slečnu nalezli pod jeho troskami mrtvou.

Od té doby se tomu údolí říká „Dívčí důl“.

 

NA KOSTELNIŠTI

Lesem za sv. Prokopem vede cesta, která se jmenuje „Formanka“. Jednomu místu v lese poblíž této cesty se říká „Na kostelništi“, je to nedaleko „čertova buku“. O kostelništi se vypravuje tato pověst:

Za dávné doby Sruby neměly kostela, proto si chtěli srubští postaviti chrám a vybrali si toto místo. Svezli stavivo a pustili se do stavby, ale co za den udělali, v noci zmizelo a objevilo se opodál pod svahem. Když se to několikráte opakovalo, opustili vyhlédnuté staveniště a vystavěli kostel ve Srubech na tom místě, kde nyní stojí. „Kostelniště“ v lese zůstalo opuštěno a zarostlo stromovím.

 

VODNÍK A MĚSÍC

Panský myslivec zdržel se jednou na čekání v lese za sv. Prokopem, když se vracel, byla už noc, ale měsíček jasně svítil. Jak sešel k řece, uviděl v Říčkách na vrbě hastrmana, jak si tam něco při měsíčku šije. Zastavil se a chvíli tak na něj hleděl, jak se ohání jehlou. V tom zašel měsíc za mrak, a hastrman mrzutě zavrčel: „Ty taky svítíš, abys nesvítil!“ Myslivec přiložil pušku a bác, střelil do hastrmana, až sletěl z vrby do řeky. Ten se vydrápal znovu na vrbu. Zatím zase měsíc vyplul z mraků. Hastrman se k němu zlobně obrátil a řekl: „No, no! Ty se taky hned pro každou hloupost rozhněváš!“

 

SOCHA SV. PROKOPA

V době, kdy přihodila se tato událost, vyhlížel okraj lesa „u sv. Prokopa“ trochu jinak, dnešní holé příkré „sutiny“ ani dráhy tam nebylo, ale od Homolky svažovala se stráň až k řece. Ale vchod do lesa již tenkrát vyznačovala socha sv. Prokopa, představovala světce, jak drží na řetěze čerta a stála mnohem blíže k řece než nynější. Při stavbě dráhy byla stará a již chatrná socha odstraněna a nahrazena nynější, kterou postavilo podnikatelství dráhy, zá-roveň prokopán zářez pro pěšinu do lesa. 

Kterýsi chasník dostal od cechu za vyučenou právě tehdy, když mu zemřela matka. Otce již dávno neměl, nic ho k rodišti nepoutalo. Prodal tedy vše, co po matce podědil a hajdy do světa. Praha ho táhla k sobě.

Když přišel na kraj do lesa, povídá si: „Celý svůj majeteček mám v kapse, co když peníze ztratím, nebo mně je někdo ukradne? Z čeho bych si zařídil dílnu, až se vrátím ze světa? Nenechám peníze
u sebe, někam je uschovám! Jen kam, kam?“ Co tak přemýšlí, došel k soše sv. Prokopa a už si věděl rady. Vložil peníze světci do biskupské mitry
a zašeptal: „Svatý Prokope, prosím tě, ochraňuj malý můj stateček a poruč svému čertu, ať ho dobře hlídá, dokud se nevrátím.“ A s lehčí myslí pustil se ku Praze.

Dlouho byl chasník ve světě, v mnoha městech pracoval, až konečně zatoužil po domově. Když se vrátil ze zkušené, zamířil rovnou ke sv. Prokopovi, peníze v mitře šťastně nalezl, a tak si mohl zavést řemeslo.

 

CIKÁNŠTÍ NOCLEHÁŘI

Na Choceňsku na počátku ulice „V chalupách“ stojí malý k zemi přikrčený domek, je to již poslední dřevěné stavení na Choceňsku a zároveň nejstarší.

Více než před sto lety zastavili u domečku cikáni a prosili majitele o nocleh. Ten však nechtěl o tom ani slyšet. Hospodyni bylo sice líto nahých cikáňat, ale bála se, že by mohli, kdyby je v chalupě nechali, zapálit, a také svou obavu hned řekla.

Mezi cikány byl jeden už velmi starý. Ten sáhl na střechu nízkého domku, vytáhl z ní jeden šindel a jako v zamyšlení rýpal do něj nehtem palce. Pak šindel opět zastrčil na původní místo a řekl: „Panímámo, nic se nebojte, nic se nestane, dokud jen jediná tříska z tohoto stavení bude, nevyhoří!“ Nechali tedy ty cikány v domku přespat.

Po čase vypukl na Choceňsku strašlivý požár, v malé chvíli hořela ulice po obou stranách. Domek, ve kterém přenocovali tehdy cikáni, však zůstal neporušený, oheň došel jen až k němu. Později zase na Choceňsku hořelo, při tom lehly popelem zase chalupy po druhé straně domku, ten zůstal až podnes nepoškozen, jak prorokoval starý cikán.

 

O SVĚTÝLKÁCH

Jednou – je tomu už dávno – nesl si nějaký člověk ze Lhotky novou díž. Trochu se v městečku zdržel, a když vyšel nahoru nad Choceňek bylo už hodně tma. 

Když přišel k rybníku, uviděl mezi Loutovcem a Divinou mnoho světýlek. Tančily kolem rybníka i nad rybníkem.

Chvíli se díval na ně jako vyjevený, ale pak – Bůh ví, co ho to napadlo – si na světýlka hvízdl. Jen to udělal, už se všech stran se k němu hrnuly. Milý člověk zůstal, jako když nůž do něj vrazí, strachem nevěděl, co má dělat. Skrčil se k zemi a tu díž na sebe pochopil. Za žádnou cenu byl by ven nevylezl, jen se škrabinkou díval, co se děje.

Světýlka se kolem díže jen rojily, odlétaly a hned zas tu byly a po díži dupaly. Zůstal pod díží až do bílého rána a pak teprve sebral díž a šel domů.

 

JAK LÍPY ZACHRÁNILY CHOCEŇ

V městské pamětní knize je při zprávě o tažení pruského vojska r. 1758 také záznam asi tohoto obsahu:

U Olomouce byli Prušáci císařským vojskem sevřeni
a ustoupili do Čech, kde se chtěli pomstíti zvláště na statcích rakouského vrchního velitele knížete Oldřicha Kinského. Již táhli k Chocni, obyvatelé se obávali, že bude město obráceno v popel a trosky. Ve své úzkosti hledali útočiště u Panny Marie v chrámu na Hemžích
a u svatého Františka. Jejich přímluvě vděčili, že Choceň byla od nepřátel osvobozena, což se stalo takto:

Nepřítel přiblížil se již až k Nořínu a Kosořínu, odkud vyslal 3 husary na zvědy do zámku v Chocni. Polekaní obyvatelé schovávali honem cennější věci nebo je nakládali na vozy, a co se dalo, odváželi do lesů a tam vyčkávali svůj osud. Tu nenadále přijeli od Lhoty za Hemžemi také tři husaři a jeden dragounský strážmistr, kteří pátrali po nepříteli. Když zvěděli o pruské hlídce, pustili se do města, husary dohonili a po krátké šarvátce je zahnali opět k Nořínu.

Nepřátelská hlídka po návratu hlásila, že nad Chocní na kopci k Hemžím je shromážděno velké množství císařského vojska. Po této zprávě ihned ustoupili Prusové k Vysokému Mýtu. Pruská hlídka prý pokládala lipové stromořadí od Chocně k Hemžím za dlouhou řadu vojska.